Šance pro SEFO

Architekturu Středoevropského fóra navrhl v roce 2009 jako pět „domečků“ z betonu, reagujících na drobné měřítko původní gotické parcelace i monumentalitu palácové a vojenské architektury v historickém centru Olomouce. Technologie, která by dokázala věrně zrealizovat jeho ideu, přišla po více než deseti letech. Stavby vysoké 17 metrů budou přímo na místě původních středověkých parcel tisknout robotická ramena na kolejničkách. Projekt stavby, která nemá ve světě obdobu, aktuálně Jan Šépka připravuje se svým týmem. Na vzorkování a testování konstrukce z digitálního betonu spolupracuje se společností So Concrete a Kloknerovým ústavem.

Můžete přiblížit náplň stavby?
SEFO bude sloužit k prezentaci sbírek zemí střední Evropy, tedy Česka, Polska, Maďarska a Slovenska, plánuje se rozšíření o zápůjčky z Rakouska a Německa. Kromě výtvarného umění bude zahrnovat i umění užité, fotografii a architekturu z let 1945–89. Jsou to špičkové sbírky, které nabídnou zajímavou konfrontaci. Věřím, že architektura i umění přinesou nevšední zážitek, plynoucí ze vzájemné souhry.

V souvislosti s působením interiéru stavby jste zmiňoval pocit stísněnosti.
Pocit stísněnosti může nastat z hodně převislého prostoru nebo z úzkých i podélných prostor. Těchto principů si v architektuře hodně vážím. Věřím, že fyzický kontakt těla s prostorem, který vás přinutí ho vnímat, je pro diváka velmi důležitý. Stavba SEFO bude mít navíc opravdu hodně malou půdorysnou stopu, necelých 670 m². Dovnitř se tedy vejde jen to, co do budovy skutečně patří. Ta omezená plocha bylo architekturou podporováno třeba i v těchto momentech stísněnosti.

Jak se vy sám cítíte ve svém projektu?
Je pro mě důležité, že celá stavba důsledně kopíruje historickou parcelaci danou už od středověku. Fascinuje mě organičnost parcel, někde se zvětšují a jinde zmenšují. Láká mě vstoupit do tohoto zhmotněného prostoru a vnímat onu nepřesnost, křivolakost. Zohýbaný obvod tedy není můj výmysl, je to přesně převzatá geometrie parcel. S horním osvětlením budete vnímat zároveň nebe a procházet se v prostoru, který je dutý.

Váš projekt vzbudil mezi veřejností velké vášně. Souviselo to s materiálem betonu, mnohou evokací tehdy stále odmítaného brutalismu?
Široká veřejnost se v počátku rozdělila na dva tábory: od těch, kteří v takto stavbě v historickém kontextu viděli brutalismus, po ty, kteří (například i mnozí architekti, red.), až po zastánce názoru, že v historickém prostředí mají vznikat stavby s vlastní duší a výrazem. Odborná veřejnost za projektem stojí od počátku. Podobnost s brutalismem spočívá v pravdivosti konstrukce a materiálů. Nechci kamuflovat stavbu přídavkem zateplení a omítkou v exteriéru ani interiéru. Stavba má být podle mého názoru koherentní a na návštěvníka promlouvat v interiéru i exteriéru stejně. Dnes ovšem potřebujeme stavby zateplit, a tak se v případě SEFO dostáváme do sendvičové konstrukce, kdy mezi betony vkládáme vrstvy izolace.

Jak je to s vazbou na kontext a materiálovou hodnotu?
Celá řada mých realizací je z betonu. Například v Arcidiecézním muzeu v Olomouci vyjadřuje působivě kontext novou vrstvu, kdy se tento materiál v minulosti nepoužíval. Mnoho chodů je jasně odlišené staré a nové architektury, kdy nová dodává přidanou hodnotu. Jedním z takových příkladů je i kostel svatého Antonína Paduánského v Černé Hoře, jehož interiér navrhla sochařka a výtvarnice a také má partnerka spoluprací sochařky Marie Šeborové. Beton je přitom ponechán v syrové podobě, pohledovosti. Materiály nikdy nezakrývám, mám rád jejich přirozenou podobu.

Fascinuje mě organičnost parcel, někde se zvětšují a jinde zmenšují. Láká mě vstoupit do tohoto zhmotněného prostoru a vnímat onu nepřesnost, křivolakost.

Co otázka ekologická?
Beton je tu s námi nějakých 150 let, jako materiál prochází vývojem a chce odpovídat také na ekologické požadavky. Nejvíce problematická je v tomto ohledu železná výztuž. Dnes už existuje celá řada možností včetně 3D tisku, kde se bez výztuže zcela obejdeme a můžeme ji nahradit například skelným vláknem nebo rozptýlenou výztuží. Zohlednit bychom měli celý proces výstavby, tedy i dostupnost a zpracování materiálu v místě. Dřevostavba dovezená ze Skandinávie nemusí být oproti betonové stavbě, kde budeme využívat místní betonárku, tou správnou ekologickou cestou.

Jak jste se rozhodl pro technologii 3D betonu?
V roce 2020 mě oslovil Federico Díaz. Přišlo mu ideální zrealizovat návrh SEFO právě z tištěného 3D betonu. Když mi ukazoval, co vše je možné touto technologií vytvořit, musel jsem mu dát za pravdu, že konstrukce, oblé tvary, zkrátka celá stavba jako by byla od začátku zamýšlena pro tuto technologii. Konstrukce je trojdimenzionální a velmi komplikovaná. Dlouho jsme se trápili s tím, jak vytvořit bednění pro litý beton. Ze zkušenosti vím, že v případě nestandardních návrhů je to neskutečně pracná a nákladná záležitost.
Když mi Federico představil všechny možnosti a také přenesení programování částí z počítače bez bednění rovnou na místo, začalo mi to dávat logiku. Hned jsem informoval ředitele Muzea umění v Olomouci a také technického dozora, který je odborníkem na beton. Všichni jsme se jednoznačně shodli, že je to naše jediná cesta. Kloknerův ústav začal s testováním materiálu a s využitím výzkumné sítě, která se zaměřuje na 3D tisk, jsme začali dopracovávat detaily konstrukce. Nyní máme připraveno k realizaci první podlaží.

O jaký typ konstrukce se přesně jedná?
Vyšla nám sendvičová konstrukce tvořená vnitřní nosnou stěnou o síle 25 cm, izolací a vnější fasádní kon strukcí v tloušťce až 6 cm, obě v tištěném betonu z UHPC.

Stavební povolení získá projekt i bez ocelových výztuží?
Právě řešení bez výztuží jsme se So Concrete hodně diskutovali. Rád ukazuji podstatu stavby, jak je opravdu zhotovena. Paneláž osazená na nosnou konstrukci by pro mě byla kamufláží. Na druhou stranu tisknout roboticky na místě celou stavbu znamená udržet po dobu tištění stejné klima a vlhkost. Pokud je mi známo, tak velkou stavbu 3D tiskem přímo na lokaci ještě nikdo na světě nerealizoval. Po dobu výstavby jsme připraveni celý pozemek uzavřít do velké haly. Konkrétně by to mělo představovat pět robotů na pět kolejniček, které budou souběžně tisknout pět lodí. Jako generální projektant jsem společně se statikem a investorem v použití technologie 3D tisku zajedno.

Technologií budou vyřešeny i interiéry?
Tištěné bude vše, včetně interiéru.

Konstrukce je trojdimenzionální a velmi komplikovaná. Dlouho jsme se trápili s tím, jak vytvořit bednění pro litý beton.

Kdy začnete?
Dva roky chceme projektovat, pak bude následovat výběrové řízení na generálního dodavatele. Pokud vše půjde dobře, tři roky by se mělo stavět. Tedy za pět let od této chvíle by stavba mohla stát. Momentálně už vytvářím projekt pro stavební povolení a se So Concrete budeme vytvářet další vzorky a řešit mimo jiné texturu. Vzorky, které jsme zatím prováděli, mají standardní strukturu, rád bych se ale pokusil vytvořit pro SEFO něco unikátního.

Jak byste tedy chtěl stavbu vizuálně pojmout?
Mojí snahou je pokusit se do materiálu fasády i interiéru zakomponovat něco z Olomouce, jejího genia loci. Strukturu, která bude navržena nejen na konkrétní dům, ale přímo do Olomouce. Na řadě historických staveb v Olomouci je použitý pískovec, který má v sobě své specifické žilkování. Líbilo by se mi, kdyby se podobný vzor dokázal propsat do betonu. Tisk by nedělal rovné čáry, ale vrstvy by se prolomovaly do jemných vlnek. Do betonu by se přimíchaly barvy pískovce, aby přirozeněji zapadl do kontextu města. Protější kostel Panny Marie Sněžné má celý sokl z pískovcových bloků.

Jak testování vzorků probíhá?
Abychom docílili žádané vizuality – jakési nahodilosti, kdy nebudou vlnovky působit strojově – budeme muset hodně testovat. Beton si bude díky gravitaci sedat, což přináší další neznámou výsledné podoby. Je to poměrně dlouhá cesta, tento rok se chceme věnovat podobě fasády.

Ovlivňuje nahodilost konstrukční pevnost?
Nikoli. Konstrukční pevnost je dána sestavou provázaných vrstev „zmijovek“, které tvoří celou vnitřní nosnou sestavu. Vnější i vnitřní stěny jsou navíc zdvojené, mohou se i ztrojit.

Jak je to s izolací stavby?
Jedná se o klasickou sendvičovou konstrukci. Mezi vnější a vnitřní stěnu bude izolace z litého polyuretanu v poměrně velké tloušťce 35 cm. Celá betonová konstrukce má rovněž dobrou akumulační schopnost. Dům chceme cílit na pasivní standard, plánujeme proto využití tepelného čerpadla z hlubokého vrtu a síla izolace nám zaručí tepelný komfort.

Jaká je trvanlivost stavby?
UHPC má vlastnosti jako litina, neskutečnou pevnost i dlouhodobou trvanlivost. Opět se tak vracíme k ekologičnosti. Je to beton bez ocelové výztuže, vydrží až 500 let a nemusíte se o něj starat. UHPC dokonce získává větší trvanlivost v čase než při zpracování.

Řešíte přípravu obrovského projektu pro 3D tisk betonu. Proč se už nyní tato technologie nepoužívá běžně na menších projektech?
Celá roboticky zpracovaná technologie je pořád „v plenkách“. Většina staveb vzniká z panelů vyrobených v dílnách a montovaných na stavbě. Prozatím nejsou ambice 3D tisku přímo na místě, protože musí být zajištěny stabilní podmínky teploty a vlhkosti. Druhým možným důvodem je obava z finanční náročnosti nové technologie. Na druhou stranu vím, že standardní betonová konstrukce u takto komplikované stavby vychází velmi draho a že tato technologie nám může až o třetinu snížit náklady.
Pokud bychom dělali jednoduchou betonovou krabičku, která nemá ve 3D nic komplikovaného, pak by se při dnešních možnostech pravděpodobně nevyplatilo jít nově náročnou technologickou cestou betonu. Domnívám se, že 3D betonový tisk bude vhodný především pro specifické stavby, které mají složitější tvar.

Mojí snahou je pokusit se do materiálu fasády i interiéru zakomponovat něco z Olomouce, jejího genia loci.

Zdá se že celý projekt zral pro tuto technologii, potřeboval jste čas, aby byl realizovatelný.
V roce 2009 tady téma 3D tištěného betonu nebylo, zamýšlet se tímto způsobem ani nešlo uvažovat. Stejně tak se tolik neřešila ani nízkoenergetická staveb. Za to, že projekt dozrál do fáze, kdy mohl být obohacen o tyto technologie, jsem skutečně rád.

Musí být neskutečně vzrušující do takového něčeho investovat…
Je to tak. Ale daleko silnější je moment, kdy se samotná stavba rodí v hlavě. Je přede mnou x možností řešení a já se zabývám tím, jaká varianta je ta nejlepší. To je alespoň pro mě nejzásadnější období, ze kterého mám nějaký emoční zážitek. Vše ostatní, co následuje, už je rutinní práce, postupování v krocích, tak aby stavba nabyla podoby ze svého úvodního záměru.

Zmiňoval jste, že vaším snem je realizovat navržené umění. Zdá se mi ale, že sen realizujete každým vaším projektem?
To je pravda, ale tím snem, o němž nevím, zda se dá naplnit, je zhmotnit moji naivní představu o stavbě. Ve chvíli, kdy stavbu uskutečňujete v její konstrukci, musíte být již zcela konkrétní. Naivní dětská kresba, u které si i leccos můžete domýšlet jako ve snu, ve své realitě ztrácí naivitu. Samotný výraz tam podvědomě můžete mít, ale přece jenom už je to realita, kde si již nemůžete nic domýšlet. Mým záměrem navíc není skurilnost ve smyslu vytvořit stavbu, která by připomínala dětské kresby. Jde mi o celkový výraz. Ať už je to dům na noze, nebo domečky v případě SEFO. Prvotní představa malého dítěte, které má vizi, aniž by domýšlelo další aspekty, je ve své podstatě nejvíce pravdivá. Já jsem bohužel architekt a musím domýšlet všechny provozní vazby, konstrukci a další prvky, kdy se pak ztrácí kouzlo prvního naivního obrazu.

Připomínáte mi uvažování Malého prince.
Je to přesně jako v Malém princi, každý je schopen vidět stejnou věc jinýma očima.

Co je pro vás definicí naivity?
Především pravdivost. Když jsou to domečky, tak to jsou domečky a žádné předstírání.
SEFO je 5 domečků, které nejsou kulisou. Za pěti fasádami je skutečně 5 staveb, kterými procházíte. Samozřejmě mnohem racionálnější by bylo předstírat 5 staveb, které zapadají do uliční fronty v historickém měřítku a z hlediska provozních vazeb udělat jeden velký nedělený prostor. Ale o to mi nejde. Úvodní rozhodnutí tedy není jen nějakou vnější kulisou, ale jde o celkový koncept, který je propsán do celé stavby. Dětskou naivitu vnímám jako pravdivé vyjádření, za kterým se nic dalšího již neskrývá. Otázkou je, zda vůbec jde přenést naivitu z obrázku do reality. Čím dál tím víc jsem přesvědčen, že to nejde.