Světy, které nejsou vidět

Co stálo u zrodu So Concrete?
Nápad přirozeně vyplynul v procesu dvou realizací. Jednou z nich bylo opláštění výdechu z tunelu Blanka, kde jsme byli u objektu ve veřejném prostoru konfrontováni s určitými materiály, které jsme kvůli bezpečnosti museli použít. Často se jedná o rozhodnutí ohledně materiálu, co bude rezonovat s koncepcí a myšlenkou. V tomto případě se jednalo o beton, který bude funkční i ve chvíli, kdyby v tunelu hořelo. Zároveň jsme byli poměrně omezeni časem, a když se nemůžu nějakému dílu věnovat několik let, jako tomu bývalo v minulosti, beru si na pomoc technologie, které jsou mi velmi blízké. Tady se jednalo o robotickou fabrikaci, díky níž byl celý objekt vytvořen. Pak přišla další realizace spojená s architekturou ve veřejném prostoru.

Projekt Na Horu na Bořislavce...
Ano, s architektem Aulíkem jsme vytvořili objekt, kde jsme použili tu samou technologii. V průběhu těchto let jsem byl často dotazován, zdali by i nebylo možné použít pro stavby jako takové. Dnes je architekt velmi svázán rozpočtem i materiály a tvary, co jsou na skladě. Jestliže tedy chce vytvořit ideální tvar, není to téměř možné. V tomto ohledu jsou postupy v architektuře a sochařství téměř identické. Máte nějakou formu – bednění s danou armaturou, do níž se lije beton, a tak vznikají stěny, sloupy, stropy. Tyto postupy jsou v podstatě od středověku neměnné a stavební průmysl je jedním z posledních odvětví lidské činnosti, které se nijak neobnovilo. Dost často je závislé na řemeslech, např. tesařích, kteří se vyloží, kdykoli je nutné něco tvarovat. V momentě, kdy technologie robotické fabrikace rozvázala těmto odvětvím ruce, myšlení i ekonomickou stránku, vzniklo So Concrete. Tedy z nutnosti, ale také přirozeností technologického vývoje.

Na vývoji vysokopevnostního betonu jste spolupracovali s Kloknerovým ústavem při ČVUT. Co bylo při této spolupráci důležité?
Ten typ materiálu, který používám, existuje už zhruba od 60. let. S Kloknerovým ústavem jsme tedy neřešili technologii, ale ověřovali jsme si charakteristiky materiálu pro dané použití. Oproti volnému umění je nutné ve stavebnictví dodržovat určitá pravidla, a proto jsme si nejen s Kloknerovým ústavem, ale i dalšími akreditovanými laboratořemi potvrzovali použitelnost materiálu v architektuře. To jsme dělali ještě pod hlavičkou Studia Federico Díaz, z čehož pak So Concrete mohlo čerpat dál.

Je to něco, co si přímo povídá s robotem. Ve chvíli, kdy mám něco naskenováno či vymodelováno ve 3D, tak už to netvořím fyzicky do prostoru.

Jak si tedy vybíráte materiál pro svou tvorbu?
Materialita a novomaterialita mě dlouhodobě zajímá. Nová materialita, která se týká augmentované či virtuální reality, je vrstva, již se nemusíme vůbec dotknout. Je to něco, co si přímo povídá s robotem. Ve chvíli, kdy mám něco naskenováno či vymodelováno ve 3D, tak už to netvořím fyzicky do prostoru.

Když jsem si tedy například u díla Na horu skenoval povrch sochařsky, kde se nacházela pod sedminy a na tělo přilehlé dvě ledna z pražských středních obchodních cest, procházel jsem si tato území novou osobní hmatovou materiálovostí. V mém případě mě zají­ má, kde je to Bauhausu a koupit si materiál, protože nechci tvořit nějakou scenografii, kdy se na povrchu věci jeví jinak, než ve skutečnosti jevila. Socha musí odrážet i přesný charakter materiálů.

V tomto případě beton. Co vás na něm tolik fascinuje?
Pro mě je zajímavé jeho napětí. Beton je v zásadě tekutý materiál a architekt už od doby vzniku Pantheonu byl konfrontován s gravitací, která omezuje veškeré tvarování. Beton je aditivní – postupně se k němu přidává, na rozdíl od tesání do kamene, kde naopak materiál ubírá. Proto je původní skica či představa velmi nemateriální, nemůže ji dotknout. Se současnými nástroji ji můžu ale vymodelovat, tvarovat něco, co má obdobné vlastnosti jako přírodní struktura. V betonu tak vidím naprostou svobodu a možnost tvořit z tohoto tekutého kamene podobně, jako tvoří příroda.

V čem spočívá největší uplatnění digitální fabrikace v rámci vašich aktivit v So Concrete?
Úplně první poptávky a dosud nejdůležitější projekty So Concrete vycházejí ze spolupráce s architekty. Velmi živým projektem je Muzeum umění Olomouc, kde se architekt Šépka snaží do současné proluky vetknout naprosto nový tvar a mluvíme již delší dobu o realizaci právě pomocí digitální fabrikace. Také jsme v kontaktu s architektem Winy Maasem z MVRDV a dalšími ohledně využití této technologie. Spíše se tedy jedná o architekty než firmy, které to pak následují.

Poptávka ale může souviset i se současnou dobou, kdy se potýkáme s malým urbanistickým prostorem, s nutností ho více sdílet co do výšky než co do šířky...
Naprosto. Často je kvůli politikům a lobby beton považován z pohledu CO₂ za nepřijatelný, ale když se na něj budeme dívat z pohledu robotické fabrikace, tak značně šetří materiál (až 70 %) a na rozdíl od většiny materiálů, které nedovolí expandovat město do výšky, je to u této technologie možné. Vnímám robotickou fabrikaci tedy jako velmi šetrnou k prostoru a přírodě. Všechny podložené jsou i poznatky, že beton do sebe absorbuje CO₂. Myslím, že je důležité se na beton nedívat tou příliš mainstreamovou optikou.

Každá výrazná společenská proměna souvisela s určitou formou prosperity. Ta může být na úplně jednoduché úrovni, kdy člověk žije v souladu s přírodou, prosperuje z něčeho, co je efektivní, nevytváří nadbytečný odpad a nezatěžuje přírodní cyklus.

Jak je to z hlediska materiálové trvanlivosti?
Už jsme se z minulosti poučili, třeba na příkladu Baťova Zlína, a používáme jiné druhy aktivátorů. Náš materiál má označení UHPC (Ultra-High Performance Concrete), jehož vlastnosti jsou mnohonásobně lepší, a tím je jeho trvanlivost násobně lepší. Na rozdíl od běžného betonu, u něhož počítáme zhruba se 100–200 lety, životní cyklus UHPC je až pětisetletý.

To je velmi výrazný technologický přelom. Dokázal byste ho srovnat s nějakými obdobnými momenty v historii?
Každá výrazná společenská proměna souvisela s určitou formou prosperity. Ta může být na úplně jednoduché úrovni, kdy člověk žije v souladu s přírodou, prosperuje z něčeho, co je efektivní, nevytváří nadbytečný odpad a nezatěžuje přírodní cyklus. Tato technologie je přelomová v tom, že v procesu výstavby a tvarování odpadá spousta zátěžujících okolností. Estetika, krása a tvarosloví jsou tedy podporovány formou a technologií jako takovou. Nejenom materiálem.

Toto není myšlenkové propojení s přírodou se propisuje do vaší tvorby od počátku. Proč je pro vás tato symbióza důležitá?
Vždycky jsem si přál, aby u lidí, kteří jsou konfrontováni s daným tvarem, rezonovaly určité momenty, aniž by si o díle cokoli četli. Když přicházím k dílu a sleduji jeho povrch, řeknu si: Aha, to je vytvořeno něčím jinak. Přijde mi to důležité pro určitou socio-politickou diskuzi, kterou by dílo mělo povzbuzovat, ale zároveň znejisťovat určitý stereotyp, abychom se mohli posouvat dál. Rád se vracím také k evoluční teorii, která říká, že pro nás jako společnost je charakteristické představit si neexistující. Jen tak se vyvíjí věci, jak umění, tak ve vědě.

Studoval jste u Karla Malicha, který vás jako umělce velice ovlivnil. Čím Malich nejvíce oslovil vaše dosavadní přemýšlení o umění a o světě?
Malich byl samozřejmě naprosto zásadní, hlavně proto, že mě na střední škole a ani předtím nikdo neřekl, že existují světy, které se mohou realizovat, aniž by existovaly a byly vidět. Jedná se tedy o procesy, které náš svět tvoří a dají se zobrazovat právě pomocí umění. To bylo velké povzbuzení v mé tvorbě, kde jsem měl ze zlomuových momentů například také digitální strukturu Geometric Death Frequency-141 vystavená na Benátském bienále v Arsenale v roce 2011. Mohl jsem tenkrát pozorovat, jak během několika měsíců vzniká něco pouze na základě interakce s návštěvníky a prostředím. Já na to nemám vliv. Dívám se tak na nějaký organismus, přirozenou věc, která vzniká samovolně. To bylo pro mě velmi silné.

Člověk má obecně potřebu mít věci neustále pod kontrolou, ať už svůj život, či prostředí, ve kterém se pohybuje. Možná necháváme věci málo plynout, podobně jako to má příroda...
Kontrola je velmi zajímavým tématem. Právě totiž připravujeme jednu expozici gotického umění, které je spíše o řemeslech. Uvědomil jsem si, že se dívám spíše na opakující se vzory, ať už z dílen ve městech, nebo na vesnicích. Madonna či další tematická zobrazení byla tvořena především kvůli kontrole. Společnost má nějakou vizi, a pokud nemám jiné mediální kanály pro sociální inženýrství než řemeslo, jsou to obrazy a objekty, skrze něž dokážu kontrolovat. To se pak vyvíjí dál. Je to přirozený proces, kontrolovat svoje teritorium. Nemusí to být nic špatného. Je ale důležité, aby se kontrola občas uvolnila, proces si vydechnul a mohl se posunout dál. So Concrete bude také brzy čím dál více kontrolovaný, aby se v souladu určily parametry stavby apod.

Ono to má souvislost i s umělou inteligencí a robotickou prací. Do jaké míry je ovládá člověk a v jakém momentu už se jedná o autonomní jednání?
Nejsoučasnější automatické linky můžeme vidět například u Tesly, kde 3500 robotů pracuje 24 hodin denně. Pracují téměř autonomně, když jim dochází materiál, automaticky si ho objednávají. Není ani nutné, aby měli denní světlo, nepotřebujete za ně platit zdravotní či sociální pojištění. Takoví roboti byli původně vyvinuti ke kontrole efektivity pohybu člověka a ergonomie.

A jak vnímáte roli umělé inteligence například v kreativních odvětvích?
Abychom existovali, tak přemýšlíme v lineárním čase. Představujeme si tedy, co přichází. Uvědomujeme si to, co bylo za námi. Neumíme si představit sebe sama v celém čase najednou, například když je nám 60 let s odpovědností pětiletého. Mému synovi je nyní pět let a zároveň tvoří sám sebe v osmdesáti. Umělá inteligence dokáže být na všech časových osách zároveň, a proto je tak velmi rychlá. Její vtrhnutí analyzovat jedním mechanismem svět, bude velmi konkurenční. Když bychom chtěli sebe-reflektivně analyzovat svůj charakter, například umělecký, tak je nám v tom velmi nápomocná. Pro rozvoj jazyka umělce, architekta, hudebního skladatele je tedy zásadní.

A vnímáte tedy umělou inteligenci v tomto směru jako komplementární, spíše než že by mohla kreativce úplně nahradit?
Vnímám ji jako komplementární, protože podstata našeho bytí, vesmíru je bezečasí. Díky umělé inteligenci tedy dokážeme vnímat něco, co naše tělo běžně nedokáže, protože existujeme pouze do určité doby. My jako čistě přírodní produkt jsme vytvořili umělou inteligenci, která vlastně nemůže být umělou, protože ji vytvořil člověk. Vyvíjíme ji ze strachu právě proto, že existujeme jen dočasně, že máme selektivní paměť. Samozřejmě také kvůli kontrole, šíření informací, ale především ze strachu, že moje teritorium na úrovni našich fyzických těl se rozpadne a skončí.

Když necháme umění a technologie stranou, máte nějaké místo, kde se rád odpojíte?
Tady v Čechách je to určitě Šumava a její vlhké, magicky tlející lesy. V Evropě mám rád také Itálii, kde jsem konfrontován s různými strukturami, ať už z přírody, či ve městech. A baví mě vracet se až ke zruině a její nedostatečnosti, pohybovat se pak se krajinou prázdnoty. S nějakou dočasností a proměnou. A pak také můj domov, pohled z okna na zahradu, přechod z interiéru do přírody, se stínou ve světle a někde uprostřed se samozřejmě nachází moje rodina.