Sázka na propojování

Páteční ráno v jarně upršených pražských Holešovicích. V základně společnosti So Concrete, před kterou do výšky ční robotem vytištěný, organicky tvarovaný sloup z ultra-vysokohodnotného betonu, se setkávají architekt a urbanista Winy Maas a umělec Federico Díaz. I když se oba zabývají jinými disciplínami, v posledních měsících našli společnou, velmi zapálenou řeč, jejímž katalyzátorem jsou především inovativní materiály a v dnešní době stále důležitější propojování oborů. Když totiž s renomovaným nizozemským architektem chvíli mluvíte o tom, čemu se ve své praxi věnuje, rychle zjistíte, že jeho přístup spočívá především v propojování. Nebo jinak řečeno – ve vztazích. Ve vztazích lidí a přírody, ale i ve vztazích, které mezi sebou mohou navazovat zástupci rozličných oborů, či dokonce jednotlivé materiály.

Na otázku, proč je pro Winyho Maase tak důležité téma propojování vztahů lidí a přírody, bez zaváhání odpovídá: „Na vztahu mezi lidmi a přírodou závisí přežití planety. Jiná cesta není, je to existenční otázka. V našem architektonickém studiu se tak snažíme si tento fakt více zvědomovat, což děláme především prostřednictvím výzkumu.“ Řeč je o studiu MVRDV, které se proslavilo například pavilonem na výstavě EXPO 2000 v Hannoveru, nepřehlédnutelné modrou střešní nástavbou Didden Village v Rotterdamu, impozantní rotterdamskou tržnicí či projektem rekonstrukce památníku diktátora Envera Hodži v Tiraně, který se proměnil na členité technologické centrum. V Česku se studio MVRDV dostalo do širšího povědomí díky výhře v soutěži o rozšíření Terminálu 1 pražského letiště.

Na vztahu mezi lidmi a přírodou závisí přežití planety. Jiná cesta není, je to existenční otázka.

Architektura, za kterou stojí Winy Maas a jeho kolegové a kolegyně, je nekonvenční, někdo by mohl říci, že je dokonce extravagantní. Rozhodně ale není prvoplánová, a co se její nápadnosti týče, možná nese tento atribut i z toho důvodu, že jejím prostřednictvím chce Maas přitáhnout pozornost k mnohem zásadnějším tématům, s nimiž se současná architektonická obec potýká. Jak může být nová výstavba udržitelná? Jak může více propojovat lidi s přírodou, i když vyrůstá v centru měst? Jak ji ponořit do zeleně? I proto založil v rámci MVRDV společně s Technickou univerzitou v Delftu výzkumný institut The Why Factory, který se zabývá alternativními možnostmi výstavby a tvorbou modelů měst budoucnosti.

„Podrobně zkoumáme například propojení budov a flóry, které lze vytvořit pomocí nástěnných nádob na fasádě pro umístění stromů a rostlin. Na tom ostatně v současné době pracuje více architektů, dá se to ale radikalizovat – proměnit tímto způsobem všechny administrativní komplexy, všechny sídliště, všechny příbytky ve všech společenstvích… V každém městě má takový krok totiž jiný efekt, když si ale vše spočítáte, zjistíte, že můžete globální teplotu v průměru snížit o jeden stupeň Celsia. Rozhodně tak stojí za to tento přístup zkoušet,“ popisuje jednu z vizí Winy Maas. Na místě ale nejsou představy zelených fasád tak, jak je známe už z některých soudobých realizací. Zmíněná radikalizace Waasově pojetí totiž znamená, že z fasád přímo vyrůstají stromy, trávy, mohutné keře. Touto vizí se intenzivně zabývá také v nově publikované knize The Green Dip s podtitulem „zakrýt města lesem“. Winy Maas ale přitom klade důraz na to, že i když současná města nejsou tak intenzivně ponořená v zeleni, jak je tomu ve vizích jeho výzkumného institutu, tak i současné zelené střechy a fasády hrají ve městech zásadní roli, co se zlepšení kvality života a lokálního ochlazení týče. „Je to základ pro to, k čemu doufáme, že spějeme. Někdo to může nazývat greenwashingem, ale to mi přijde podlé. Stále je to totiž snaha, kterou je potřeba ocenit. Nemám rád, když někdo vidí jednu zvadlou rostlinu na zelené střeše a hned vykřikuje: ‚Podívejte, nefunguje to!‘ Přitom to ale vůbec nesouvisí s tím, že by ten úvodní princip zelených střech. Takové projekty bychom měli spíše hájit, protože mají důležitý vliv zejména na ochlazení dané lokality – na to už máme spoustu vědeckých důkazů,“ vysvětluje.

Podle architekta ale nejde rozhodně jen o vztahy mezi lidmi a rostlinami, ale i o vztahy s jinými živými tvory. „Třeba komáři – lidé je nesnášejí. Nebo myši, ty mají do našich domovů zakázaný přístup, ale přitom jsou to naši přátelé, potřebujeme je mít na palubě. Jde tak o to, najít určitý balanc, dát těmto tvorům prostor v našem životě, umožnit jim, aby mohli v naší společnosti přežít. Diverzita je totiž důležitá i pro nás samotné,“ doplňuje Winy Maas. I město lze vnímat jako biotop, nikoli jako společenství tvořené pouze lidmi a betonem. Utužování vztahu mezi lidmi a přírodou ale naštěstí není jen na úrovni utopické vize. Maas dává jako příklad ze současnosti přístup v Amsterdamu, kde momentálně probíhá rozsáhlá rekonstrukce systému kanálů, které utváří ráz města. Po staletích existence se totiž začínají jejich zdi rozpadat. Město tak zahájilo rozsáhlý a velmi nákladný projekt na jejich obnovení, v jehož rámci počítá například s tím, že kanály pojme tak, aby si mohli v jejich okolí budovat skrýše vodní tvorové.

Rostliny a živočichové ale nejsou podle Winyho Maase to jediné, co hraje roli v tom, na čem by měla stavět současná architektura. Zásadní je také přístup k recyklaci a k tomu, jakým způsobem využíváme materiály, které již známe, a jak je dokážeme inovovat. „Výzkum materiálů se posouvá kupředu, ale všechny materiály jsou velmi specializované a nelze je vzájemně propojovat. Vyvíjejí se odděleně, mají odlišné vlastnosti, a když přijde moment, kdy je potřebujeme zrecyklovat – ideálně z nich tedy vytvořit něco, co můžeme znovu používat – tak narazíme. Potřebovali bychom dospět k jakési ekologické spolupráci jednotlivých materiálů,“ popisuje Maas. A dodává, že díky takovému ekologickému mixu mohou vzniknout materiály s novými vlastnostmi. Takže fasáda, ale i zeď nebo střecha mohou být lehčí, případně se s nimi může snáze nakládat v momentě, kdy je potřeba je změnit nebo úplně rozebrat. Udržitelnost tkví totiž i ve flexibilitě nově vznikajících konstrukcí.

Podrobně zkoumáme například propojení budov a flóry, které lze vytvořit pomocí nástěnných nádob na fasádě pro umístění stromů a rostlin.

A tím se vracíme na začátek holešovického setkání. Winy Maas a Federico Díaz totiž mimo jiné diskutovali o tom, jakou roli může ve městech budoucnosti sehrát třeba UHCP beton, v případě pojetí společnosti So Concrete tedy ještě lépe digitální beton. V So Concrete totiž spojují vlastnosti inovativního materiálu s robotickou výrobou, programováním a inženýrskými znalostmi v oboru stavebnictví. Mohou tak vznikat objekty, jejichž výroba je méně energeticky náročná, pro které je potřeba daleko méně vstupního materiálu a jsou lehčí, nadto mohou mít bezpočet tvarů, textur a velikostí. Zároveň je digitální beton skvělou ukázkou toho, co se stane, když se spojí experti z různých oborů – a když mezi nimi vznikne kreativní vztah.

Pro Winyho Maase to znamená, že může mít naprostou volnost při navrhování objektů „ponořených do zeleně“. Může totiž počítat s fasádami pokrytými speciálními nádobami pro umístění rostlin, ale klidně i stromů – právě pro jejich výrobu je digitální beton ideální. Nebo si může z inovativního materiálu nechat digitálně vytvarovat takřka jakýkoli objem, který má jak dekorativní, tak praktickou, klidně tedy i obytnou funkci. „Digitální beton může být skvělým materiálem zejména pro projekty, které vznikají v pouštích. Nemusíte na místě stavět velkou fabriku, ale s pomocí robotů můžete projekty tisknout z lokálních zdrojů jednoduše přímo na místě. To je přece fantastické. Beton, se kterým pracujeme v současnosti, není ani trochu udržitelný, je stále postavený na technologiích, které lze považovat za prastaré. Jestliže tedy nějaký materiál potřebuje transformaci, je to právě tento,“ uzavírá Winy Maas.